Laureáti

Laureáti Ceny Celestýna Opitze 2017


P. MUDr. Jan Palacký, SJ
DSC_6744Již v 18 letech byl odsouzen komunistickým režimem za to, že chtěl utéct do Rakouska. Později dokončil tajný noviciát u jezuitů. 21. srpna 1968 odjel do Říma, kdy mu bylo povoleno vycestovat na 14 dní. V Římě však zůstal celých 40 let, byl zde vysvěcen na kněze východního ritu a vystudoval medicínu. Láska k nemocným ho zavedla na ostrov Madagaskar, kde měl na starosti jako lékař 200 nemocných leprou. Poté ho představení poslali do Bolívie, kde strávil 16 let. Staral se o lidi žijící v tropických deštných pralesech pod úrovní chudoby. Nemocné vyšetřoval i na své posteli, protože tam jiná nebyla. Jak sám o chudobě tvrdil "Kdo neuviděl - neuvěří". Lidé se zde přicházeli léčit od těžkých průjmových onemocnění, potřebovali pomoc u komplikovaných porodů, anebo pomoci po uštknutí hadem. Nejvíce však lidi žijící v pralesech ohrožovaly bronchiální potíže. Průměrný věk zde je 45 let. Po misiích v Bolívii ho představení poslali do Albánie. Zde posiloval řeckokatolickou církev a pracoval v dětské ambulanci tři roky. Dnes ve svých 80 letech slouží v brněnském charitním domově. Byl a je Božím nástrojem pro ty, kteří ho vždy potřebovali.

PhDr. Martin Loučka, PhD.
DSC_6744 – kopieTáhlo ho to věnovat se studiu pedagogiky. Nakonec však zcela změnil směr a rozhodl se pro psychologii. To mu určilo životní náplň. Vystudoval univerzitu v Lancesteru ve Velké Británii a Masarykovu univerzitu v Brně.  Znepokojoval ho přístup lékařů a zdravotníků v oblasti poskytování informace o zdravotním stavu - pacientům v terminálním stádiu. Většině z 60 000 lidí, kteří v naší zemi ročně zemřou v nemocnicích, se informace o svém zdravotním stavu podává převážně na chodbách, či na pokoji před ostatními pacienty. Lékaři mají na sdělení té nejtěžší životní zprávy asi 10 minut. Pacient se s touto informací potom vyrovnává sám. Tento přístup a systém samotný se snaží změnit. Založil Centrum paliativní péče. Jeho snahou je, aby každý medik prošel výukou paliativní péče a zažil praxi v hospici. Jeho zásluhou vznikly paliativní týmy v jednotlivých nemocnicích v celé ČR. Jejich strategie začleňují do strategie celého zařízení a ovlivňují tím jeho chod. Výsledkem je kvalitnější prostředí pro pacienty na různých odděleních, kde mohou lékaři předávat pacientům daleko přijatelnější formou ty nejzásadnější informace o jejich životě. Jeho specializací je dětská paliativa, které se začal věnovat po studiu v Bratislavě.

Milan Dzuriak
DSC_6744 – kopie (2)Milanu Dzuriakovi je pouhých 22 let. Od dětství vynikal v atletice a obětoval jí vše. V osmnácti letech obdržel ve skoku do výšky bronzovou medaili v Evropě. Poté mu lékaři sdělili vážnou nemoc kyčlí a nevyléčitelnou Bechtěrevovu nemoc, kdy pomalu tuhne páteř.  Přesto, že měl veliké plány i šance pokračovat dále, musel ze dne na den s vrcholovým sportem skončit. Byl z toho velice zklamaný. Několik měsíců se vyrovnával se sebou samotným, až v jeho životě nastal zlom. Uspořádal „Cestu proti bolesti“, kdy během jednoho měsíce na kole ujel 2 000 km a na této cestě vybral finance, kterými plnil sny handicapovaným kamarádům. Od té doby již podnikl více takovýchto výprav. Při těchto cestách trpí velkými bolesti, které mu jeho nemoc přináší.  Jeho životním cílem není organizovat peněžní sbírky na pomoc potřebným. Chce vlastním příkladem ukázat těm, kteří jsou v podobné situaci a vyrovnávají se s vlastním zdravotním postižením, aby bojovali sami se sebou. Aby nezůstávali mimo společnost a aby si dokázali plnit své sny. Přesto, že si vědomě poškozuje své zdraví, ještě více motivuje další nemocné, aby svůj život nevzdávali. S Celestýnem Opitzem má jedno společné: svou energií a disciplínou poráží bolest.

Laureáti Ceny Celestýna Opitze 2016


Aleš Bárta, Dr.h.c.
2016-10-22-Provincie CCO Opitz 2016-076Zdravotník Aleš Bárta patří k lidem, kteří mají velké sny a zároveň sílu a vytrvalost své sny plnit. Už jako dítě miloval Afriku a netoužil se tam jenom podívat, ale reálně tam něco udělat, někomu pomoci. K pomoci v rozvojových zemích ho přiměla vlna Tsunami v roce 2004, díky které odjel po své 16leté praxi v úrazové medicíně na Srí Lanku pomáhat místním.
V roce 2006 vyrazil na cestu do Keni, kde polovina lidí žije pod hranicí chudoby. Cíl měl prostý, založit nemocnici. V Africe sice působí mnoho mezinárodních organizací i jednotlivců, stále je to ale málo a každý člověk, který sem přijede pomáhat, léčit a ošetřovat, zde najde uplatnění. Vhodné místo našel ve vesnici Itibo v odlehlém kraji Nyamira, který byl doslova zamořený nemocemi, a přitom zde místní neměli téměř žádnou zdravotní péči. Mnoho pacientů tu zbytečně umíralo i na choroby nebo úrazy, které jsou běžně léčitelné. „Itibo splňovalo všechny naše představy, byla tam velká nemocnost, zchátralé zdravotní středisko a všude bylo daleko k lékaři.“ V oblasti je vysoký výskyt malárie a největší procento HIV pozitivních v Keni. „Když jsme tam přišli, byli jsme pro mnohé první běloši, které viděli. Děti před námi utíkaly,“ popisuje začátky svého působení Aleš Bárta.
Podařilo se mu navázat dobré vztahy s místními, dokonce dostal k dispozici starou budovu, kde s podporou pár spolupracovníků a v rámci rozvojových projektů občanského sdružení ADRA založil nemocnici.  Cílem samozřejmě bylo pomoci místním, ale také dát prostor  mladým medikům a lékařům z Čech, aby poznali jiné prostředí, než které je v českých nemocnicích, aby poznali medicínu a ošetřovatelství v jejich nejsurovější podobě. Díky Aleši Bártovi je v Itibo k dispozici operační sál, zubní ordinace, ambulance a porodnice. Za posledních deset let se tak díky němu a jeho spolupracovníkům podařilo v české nemocnici zvýšit životní úroveň a snížit úmrtnost novorozenců o padesát procent. Od té doby tam afričtí i čeští lékaři spolu se studenty medicíny ošetřili desítky tisíc lidí a zachránili stovky životů.
Aleš Bárta je úžasný a pokorný člověk, který v roce 2016 mimo jiné obdržel ocenění od ministra zahraničí Gratias Agit za dlouhodobé šíření jména České republiky v zahraničí. Je teprve třetím Čechem oceněným z afrického kontinentu. Obětoval celému projektu své pohodlí, zdraví, majetek a čas. Jedná se o výjimečného člověka, který měl a má vždy na prvním místě službu druhým.
O celém projektu a o něm byl natočen film „Daleko za sluncem“ v režii Olgy Špátové.

Anna Tisovská
2016-10-22-Provincie CCO Opitz 2016-077Vidět trpět své dítě je pravděpodobně nejhorší pocit, který matka může zažít. Vzorem pro ně je v tomto dozajista Panna Maria, která procházela s Ježíšem křížovou cestu, stála pod jeho křížem a nesla s ním jeho bolest s neuvěřitelnou silou, odvahou a odhodlaností. Stejně jako Panna Maria byla se svým synem, tak asi každá matka je se svým dítětem, dýchá za něj a obětuje se každá, jak jen může. Někde je potřeba více obětí, někde je cesta snazší, vše je ale v Božích rukou a On ví moc dobře, co s námi dělá. V tom mu musíme důvěřovat. Paní Anna Tisovská patří k těm matkám, po kterých Pán chce oběti velké… ona sama si je toho vědoma, přijímá tuto výzvu a po vzoru Panny Marie pomáhá svému synu nést „jeho kříž“, s láskou a neuvěřitelným odevzdáním a optimismem.
Marcel byl otec rodiny se dvěma dětmi, člověk plný vitality s mnoha koníčky, miloval přírodu, rybaření, jezdil na kole… Když měl v roce 2006 odjet s rodinou na dovolenou, přepadla ho znenadání hrozná bolest hlavy. Záchranka ho musela odvézt do nemocnice. Po nějaké době začal ztrácet hybnost a po náročných vyšetřeních lékaři zjistili, že má kombinaci klíšťové encefalitidy, boreliózy a k tomu nějakou další nežádoucí bakterii v těle. Tato soustava nemocí byla pro jeho tělo příliš náročná a postupovala velice rychle. Brzy musel být Marcel uveden do umělého spánku a jeho blízcí museli minutu po minutě čekat, jestli se dožije té další. Když se po třech týdnech probudil, lékaři rodinu varovali, že Marcel bude mít velké následky hlavně v paměti. Po probuzení si však všechno pamatoval, všechny poznával a hlava mu perfektně fungovala. Zato tělo zůstalo zcela ochrnuté, nemohl ani mluvit, a od té doby je permanentně napojen na plicní ventilaci. Od té doby se jeho stav nezměnil, nanejvýš malinko k lepšímu, ale jindy zase k horšímu.
Paní Tisovská se v té době starala o svoji nemocnou maminku doma, a tak nevěděla, o koho se starat dřív. Zanedlouho jí na rakovinu zemřel i manžel. Zůstala doma sama a tak se jí začala v hlavě rodit myšlenka, že by se o Marcela starala sama. Po přesvědčování lékařů a stabilizaci Marcela, se ho podařilo dopravit domů. Zhruba od roku 2013 se takto o něj stará ve dne v noci, rodina je sice navštěvuje, ale naprostá většina tíhy péče o Marcela stojí na paní Tisovské.
Čas a nemoc mohou být i velkým darem, o tom je paní Tisovská přesvědčena. Marcel je velice pozorný člověk, se světem komunikuje těžko, ale člověk pozná, co by asi chtěl říct… I díky velké pomoci okolí, blízkosti řádových sestřiček a zájmu biskupa Hrdličky, Marcel (i když před svojí nemocí o Bohu vůbec nepřemýšlel) přijal první svaté přijímání a biřmování. Modlitba se tak stala zdrojem síly v životě paní Tisovské a jejího syna, ale především zdrojem vytrvalosti, díky které se světu stávají příkladem lidi, kteří se nikdy nevzdávají.

Ing. Martin Dvořák
12185267_10207171947730400_353497896895978841_oLidé pracující ve státní správě se nikdy netěšili příliš velké popularitě, Martin Dvořák (nar. 1956) ale dokázal, že práce s českou vlaječkou na rameni nebo na klopě saka je regulérní „pomáhající“ profesí, ve které člověk slouží lidem, ne státu nebo mezinárodním organizacím. Práce diplomata ho nutí pracovat s mocnými lidmi, nikdy ale nezapomíná, že je tam pro to, aby hájil ty slabší. Tento svůj postoj se srdcem doširoka otevřeným pro pomoc každému, kdo ji potřebuje, má jistě vrozený, během svého života ho však mohl podrobit náročným zkouškám, ve kterých prokázal svůj charakter.
Důsledkem projevu své občanské neposlušnosti vůči komunistickému režimu pracoval jako technik a dělník, i když měl vysokoškolské vzdělání. I díky pevnému postoji vůči demokracii a lidským hodnotám byl zvolen prvním polistopadovým primátorem města Hradec Králové. Díky těmto zkušenostem mu v roce 1999 přišla velká nabídka od Rady Evropy, a to, zda by měl zájem se v rámci mise OSN podílet na vybudování místní samosprávy v Kosovu zničeném tehdejším konfliktem. Tuto výzvu přijal a do prvních tamních demokratických voleb působil v Instogu jako místní administrátor. I tyto zkušenosti mohl bohatě využít při své další humanitární misi, a to v Iráku, kde od roku 2003 působil jako odborník v přechodné koaliční správě nejprve v Basře, a poté v Bagdádu.
Od roku 2004 je stálým zaměstnancem Ministerstva zahraničních věcí České republiky. V letech 2005 až 2009 pracoval na zastupitelském úřadu ve Washingtonu jako obchodní rada, v dalším období byl ředitelem Odboru dvoustranných ekonomických vztahů a podpory exportu a od roku 2012 působí opět ve Spojených státech amerických jako generální konzul v New Yorku.
Může se zdát, že úředník ministerstva má daleko od významu, který představuje Cena Celestýna Opitze, opak je ale pravdou. Svatý Jan z Boha nikdy po nikom nechtěl, aby dělal nadlidské úkoly, svým následovníkům vštěpoval slova „dělejte dobro a dělejte ho dobře“. Martin Dvořák svým životem dokazuje, že člověk nemusí být lékař nebo ošetřovatel, aby mohl pomáhat druhým. Lidé totiž potřebují střechu nad hlavou, tu v Kosovu pomohl postavit stovkám rodin, lidé potřebují školy, nemocnice, pitnou vodu, silnice, o to vše se v Kosovu postaral. Lidé potřebují vyslechnout a poradit, lidé potřebují vědět, že někdo je pro ně ochoten položit vlastní život, i tuto službu prokazoval při svém působení v Iráku. Lidé potřebují vědět, že když prchají se svými rodinami z místa konfliktu, nebudou pronásledováni tam, kam utíkají. Lidé také potřebují vědět, že se za ně někdo postaví a bude za ně bojovat, lidé potřebují, aby jim občas někdo podal ruku a s úsměvem na tváři je přijal takové, jací jsou. A všechny tyto služby každodenně poskytuje Martin Dvořák.


 

Laureáti Ceny Celestýna Opitze 2015


P. Marián Kuffa

První laureát Ceny Celestýna Opitze pro rok 2015 pochází z Kežmaroku. Po studiu na vysoké škole v Nitře se stal zemědělským inženýrem. Miloval koně, bavilo ho karate a horolezectví. Posledně jmenovaný sport se mu stal osudným, když se ve Vysokých Tatrách zřítil ze skály. 13 hodin bojovali záchranáři o jeho život. A to se podařilo. On se však po této události rozhodl radikálně změnit svůj život a darovat ho Bohu na oplátku za záchranu života. Rozhodl se věnovat svůj život těm, kteří to nejvíce potřebují. Po studiu semináře dostal faru v podtatranských Žakovcích v dezolátním stavu. Od roku 1994 ji začal opravovat spolu s lidmi bez domova, bývalými vězni, kteří si odpykávali ty nejtěžší tresty. Postavil domky pro osamělé rodiče, hospodářské budovy, resocializační středisko pro ženy nebo domov pro seniory. Pomáhá etiopským řádovým sestrám a podle jeho metody sociální práce se učí v Belgii a ve Švédsku. O jeho rozsáhlé činnosti byly natočeny již dva filmy. V institutu, který založil, fungujícím na principech komunity, se žije podle motta: “Milujte lidi takové, jací jsou. Čím méně si to zaslouží, tím víc je milujte. Nemilujte je podle velikosti jejich zásluh, ale podle velikosti jejich potřeb.”

Česká nemocnice sv. Karla Lwangy v Ugandě
Druhým laureátem se stává česká nemocnice založená v roce 2007. Nachází se ve vesnické oblasti Ugandy, kde žije polovina obyvatel pod hranicí chudoby, je tedy nemocnicí pro chudé. Těžiště práce spočívá v léčbě nemocí, které trápí velkou část populace: malárie, tuberkulóza a HIV, infekce, podvýživa, paraziti. Z chirurgických zákroků provádí nejčastěji operace v dutině břišní, z gynekologie císařské řezy a komplikované porody. Toto zařízení je unikátním projektem, protože je podporováno desetitisíci dárci (obyčejnými lidmi) z České republiky. Česká nemocnice sv. Karla Lwangy v Ugandě je rozvojovým projektem Arcidiecézní charity Praha.


 

Laureáti Ceny Celestýna Opitze 2014


Marie Ovesná
Laureátka se narodila ve Valašských Kloboukách. Pochází ze sedmi dětí a vedle vlastních sourozenců měla doma ještě sestřičku, kterou její rodiče přijali do pěstounské péče. Dnes žije s manželem, který pracuje jako hasič, na Zlínsku, kde spolu vychovávají devět dětí. Mezi sedm sourozenců se nádherně začlenila dvě děvčata v pěstounské péči. Věkový rozptyl dětí je od dvou do dvaceti let. Nedílnou součástí této rodiny je babička, se kterou sdílí společnou domácnost. Babička, maminka otce rodiny, která má nyní 83 let, onemocněla Alzheimerovou nemocí asi v roce 2009 a díky laureátce se dokázala celá rodina dostat do režimu, který nikoho neomezuje, nesvazuje a přitom je velmi výhodným i pro babičku. Pravidelné podávání stravy, vycházky,  osezení na zahradě a jiné aktivity bravurně zvládají i ti nejmenší. Rodina je velmi aktivní ve farnosti - chlapci ministrují, děvčata zpívají a jsou hybnou pákou v duchovních aktivitách. Vždycky je ale někdo, kdo zrovna slouží u babičky. Jak připomínají lidé žijící v jejich okolí, z celé rodiny číší láska, úcta a obětavost pro druhé. Marie Ovesná byla nominována za to, že dokázala celou rodinu strhnout ku pomoci druhým a sobě navzájem.

Mgr. Petr Hruška, Th.D.
Druhý laureát je významná osobnost církve v západních Čechách. Vyrůstal v rodině Luboše Hrušky, českého politického vězně komunistického režimu a tvůrce proslulé Meditační zahrady v Plzni, proto má v krvi potřebu nezištně řešit společenské problémy. V roce 1994 se stal katolickým knězem a poté odešel studovat do Irska. Po návratu v roce 2004 se stal kaplanem v Chebu a v roce 2010 byl jmenován místním farářem a zároveň ředitelem Farní charity. Je spoluzakladatelem a předsedou správní rady obecně prospěšné společnosti Hospice svatého Jiří, jediného mobilního hospice pro nevyléčitelně nemocné v Karlovarském kraji. Zároveň slouží jako duchovní u nemocných ve zdravotnických zařízeních v Chebu a jeho okolí. Zaštiťuje projekty dobrovolnictví u nemocných, chudých – těch, kteří jsou odkázáni na pomoc druhých. V těchto aktivitách se snaží rozvíjet potenciál mladých lidí. Kromě pastýřské služby vyniká v analytické práci a sepisování všelijakých textů, baví ho běhání, jízda na kole či geocaching. Dle slov jeho farníků je ale především člověkem s dobrým srdcem. Ti ho také nominovali za jeho dlouholetou pomoc mnoha lidem, za zásluhy o rozvoj chebské farnosti, která je díky němu doslova otevřená široké veřejnosti včetně lidí nevěřících, kteří však věří ve správnost a dobro jejího díla.

IN MEMORIAM
Br. Patrick Nshamdze, Br. Georges Combey, s. Chantal Pascaline, P. Miguel Pajares a spolupracovníci z Nemocnice sv. Josefa v Monrovii, Libérie
P. Manuel Garcia Viejo a spolupracovníci z Nemocnice sv. Jana z Boha v Lunsar, Sierra Leone
Mimořádná Cena Celestýna Opitze byla udělena osobnostem, kteří svým přístupem k lidem v těžké nouzi daleko překročili hranice vztahu a lásky k bližnímu. Sedmnáct zaměstnanců těchto nemocnic od ředitele, přes zdravotní personál až po studentku zdravotní školy se staralo o hospitalizované pacienty v době, kdy západní Afrika čelila sílící epidemii eboly. Přes téměř stoprocentní jistotu nákazy zůstali u nemocných až do poslední chvíle. Kéž jsou nám všem příkladem a kéž je i Bůh přijme pro jejich zásluhy do svého království.


 

 

Laureáti Ceny Celestýna Opitze 2013


Alexandr Kálkony
Narodil se v roce 1924, pochází z rodiny 7 dětí, vystudoval jezuitské gymnázium ve Vídni a potom zemědělskou univerzitu v Budapešti. Plynně mluví 5 jazyky. V roce 1945 musel rukovat do maďarské armády. Tajně, při ohrožení života, dezertoval. Jeho rodina prošla perzekucí za nacismu i za komunismu, rodiče mu zemřeli v šedesátých letech v exilu. Roku 1948 zestátnila komunistická strana jeho majetek. Emigroval do Austrálie a jako přistěhovalec bez prostředků se ocitl mezi 50.000 lidmi v uprchlickém táboře. I když pochází z majetné rodiny, práce se nebál - mimo jiné se živil jako tesař v pralese, řidič nákladního auta, chovatel drůbeže, byl pojišťovacím agentem, pracoval v kanceláři, v realitní činnosti. Stejně jako věřil, že skončí nacismus, věřil, že skončí i komunismus – neviděl mezi nimi rozdíl. On i jeho rodoví předchůdci nezištně podporovali činnost řádu milosrdných bratří ve službě u nemocných a potřebných více než 250 let. Život ho naučil nevzdávat se, dokud je sebemenší šance uspět.
Cena Celestýna Opitze byla hraběti Alexandru Kálnoky udělena za obětavou práci při pomoci potřebným, a to za celou rodinu Kálnoky, která založila klášter a nemocnici milosrdných bratří v Letovicích.

MUDr. Milan Zbořil
Lékař, internista – angažoval se v tichosti pro církev a ve veřejném životě. Byl osobním lékařem 4 biskupů. V době komunismu dojížděl neohroženě za mnoha kněžími, léčil je, podporoval a pomáhal jim všemožným způsobem. Po úmrtí kardinála Trochty, kdy StB chtěla tělo kardinála odvézt na neznámé místo a tak zabránit veřejnému pohřbu, zorganizoval rychlý převoz těla do Prahy a tím ho uchránil, aby veřejný pohřeb mohl být zorganizován. Za svůj celoživotní postoj nesl důsledky, které postihly i jeho lékařskou kariéru. Ještě dnes však slouží ve svém vysokém věku díky svým bohatým zkušenostem pacientům v městské nemocnici v Litoměřicích. Svým laskavým a nezištným přístupem k pacientům je příkladem mladým lékařům, zdravotnímu personálu a celé společnosti. V roce 2011 získal od papeže Benedikta XVI. „Řád sv. Řehoře Velikého“ za svoji obětavou práci lékaře.
Cena Celestýna Opitze mu byla udělena za odvahu a obětavost v lékařském povolání.



Laureáti Ceny Celestýna Opitze 2012


Laureáti Ceny Celestýan Opitze 2012P. František Lízna, SJ
Katolický kněz, jezuita a proslulý poutník František Lízna se narodil v roce 1941 v Jevíčku, v roce 1968 vstoupil do řádu jezuitů a v roce 1974 byl vysvěcen na kněze. Při primiční mši svaté žehnal všem přítomným estébákům ve jménu Ignáce z Loyoly a na přímluvu Panny Marie, ať se stanou bojovníky pro Krista, načež nedostal státní souhlas s kněžskou službou. Zákaz platil až do roku 1990. Během této doby vystřídal řadu manuálních zaměstnání, včetně oblasti zdravotnictví. Staral se o lidi mentálně a tělesně postižené a především o ženy s roztroušenou sklerózou, nemohoucí ženy musel jako celibátník každý den umývat a převlékat. Během života byl třikrát vězněn z politických důvodů. Je signatářem Charty 77. Po revoluci se začal věnovat pastoraci Romů, ze solidarity dokonce dobrovolně přijal romskou národnost, staral se o bezdomovce a vězně, se kterými pracoval jako kaplan ve věznici na Mírově. Je držitelem Ceny Františka Kriegela za obětavou práci s odsouzenými, Řádu Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva, a nyní Ceny Celestýna Opitze za vzor v péči o nemocné a všechny jinak potřebné.

Jaromíra Machovcová
Více než 10 let se stará o P. Filipa M. A. Stajnera ve svém domě, když nebyl nikdo, kdo by se o něj postaral v jeho nemoci a kvůli nutné nepřetržité péči se vzdala velmi dobrého zaměstnání. To všechno obětovala proto, aby nemusel umírat někde v nemocnici nebo v ústavu. Jeho prudce se zhoršující zdravotní stav vyžadoval obsluhu každou hodinu ve dne v noci, takže nemohla pořádně spát a k tomu se starala o své tři studující děti. Dokud byl schopen sedět, vozila ho na poutní místa a po návštěvách. Když mu ochrnuly polykací svaly, trpělivě mu dávala hrnek polévky třeba několik hodin, přičemž ho několikrát musela dát hlavou dolů, když mu zaskočilo, protože už nemohl vykašlávat. Několikrát mu zachránila život umělým dýcháním, až mu před sedmi a půl lety dýchací svaly ochably natolik, že se udusil a došlo k zástavě srdce. Jaromíra Machovcová bojovala za jeho život i v nemocnicích a dosáhla toho, že ho získala zpět do domácí péče s plicním ventilátorem a sondou do žaludku. Velmi důležité je, že se naučila jeho komunikaci očima a věnuje mnoho času zapisování diktátů, ať to jsou dopisy, duchovní rady, články, kázání nebo překlady celých knih. (ze slov P. Filipa M. A. Stajnera) 



Laureáti Ceny Celestýna Opitze 2011
 

Bratr Oswald Edstadler
Po škole působil jako představený v řádových domech v Linci, Schärdingu, Kritzendorfu, Štýrském Hradci a ve Vídni. Během svého 30letého působení ve Štýrském Hradci doprovázel mladé lidi jako převor konventu v Eggenbergu. Svou skromností, zájmem o druhého a úctou k nemocným a potřebným lidem dokázal dát příklad života milosrdného bratra desítkám mladých milosrdných bratří celé střední a východní Evropy. I přes jeho těžký zdravotní stav byl vždy nablízku mladým jako převor ve Vídni. Ve Vídeňském konventu dokončil v říjnu roku 2011 svoji životní pouť. 
 
MUDr. Jiří Flégl
Roku 1993 byl osloven provinciálem milosrdných bratří Stanislavem Fialou a stal se tak ředitelem a primářem vůbec první znovuobnovené církevní nemocnice s akutní péčí v České republice. Svou práci se snažil chápat jako službu těm nejslabším a nejpotřebnějším. Řídil se řádovým heslem „Skrze tělo k duši“. Svým osobitým humorem a verši, ulehčoval utrpení nemocných a personál povzbuzoval k práci. Jeho zálibou byla cyklistika, která se mu stala osudnou. V květnu 2005 tragicky zahynul. Dílo, které začal, však pokračuje dále, nemocnice je v regionu velmi oblíbená a spolupracovníci přinášejí hospitalitu těm, kteří jsou odkázáni na cizí pomoc. 
 
MUDr. Josef Drbal
Po výběrovém řízení města Brna se stal ředitelem Nemocnice milosrdných bratří v Brně. V době, kdy začínala vrcholit v České republice akce lékařů „Děkujeme, odcházíme“. V době, kdy se brněnská městská nemocnice milosrdných bratří dostala na samé dno českého zdravotnictví, když z ní v jednom dni odešel kompletní tým anesteziologů, který tak totálně paralyzoval anesteziologické oddělení a pacienti v nejtěžším zdravotním stavu na ventilátorech museli být převezeni do sousedních brněnských nemocnic. Tento tým navíc destabilizoval chod celé nemocnice. Měsíc fungovala nemocnice v superkrizovém režimu a po měsíci se podařilo sestavit anesteziologický tým z mimobrněnských a zahraničních lékařů. Každodenní téměř 24 hodinová únavná práce pana ředitele MUDr. Josefa Drbala nemocnici stabilizovala. Nejstarší brněnská nemocnice v roce 2012 oslaví 275 let svého působení.


 

Laureáti Ceny Celestýna Opitze 2010


P. Vojtěch Václav Málek, OH
a br. Ladislav Josef Kronich, OH za celoživotní dílo při naplňování hospitality sv. Jana z Boha v péči o nemocné, věrnost řádu milosrdných bratří i v době pronásledování církve a za vzor ve službě nemocným a řádovém životě. Oba bratři ještě před nástupem komunistiského režimu podávali narkózu v nemocnici milosrdných bratří v Praze Na Františku původním způsobem br. Celestýna Opitze. 

br. Celestýn Opitz