Milanu Dzuriakovi je pouhých 22 let (pozn.: v době udílení ocenění). Od dětství vynikal v atletice a obětoval jí vše. V osmnácti letech obdržel ve skoku do výšky bronzovou medaili v Evropě. Poté mu lékaři sdělili vážnou nemoc kyčlí a nevyléčitelnou Bechtěrevovu nemoc, kdy pomalu tuhne páteř. Přesto, že měl veliké plány i šance pokračovat dále, musel ze dne na den s vrcholovým sportem skončit. Byl z toho velice zklamaný. Několik měsíců se vyrovnával se sebou samotným, až v jeho životě nastal zlom. Uspořádal „Cestu proti bolesti“, kdy během jednoho měsíce na kole ujel 2 000 km a na této cestě vybral finance, kterými plnil sny handicapovaným kamarádům. Od té doby již podnikl více takovýchto výprav. Při těchto cestách trpí velkými bolesti, které mu jeho nemoc přináší. Jeho životním cílem není organizovat peněžní sbírky na pomoc potřebným. Chce vlastním příkladem ukázat těm, kteří jsou v podobné situaci a vyrovnávají se s vlastním zdravotním postižením, aby bojovali sami se sebou. Aby nezůstávali mimo společnost a aby si dokázali plnit své sny. Přesto, že si vědomě poškozuje své zdraví, ještě více motivuje další nemocné, aby svůj život nevzdávali. S Celestýnem Opitzem má jedno společné: svou energií a disciplínou poráží bolest.