Kdo byl sv. Jan z Boha?

Kdo byl sv. Jan z Boha?
26. 2. 2019 | Řád a křesťanský svět

V pátek 8. 3. 2019 jsme prožili slavnost (což je výjimka našeho řádu v době postní) sv. Jana z Boha, zakladatele řádu milosrdných bratří. Kdo byl tento světec? Co prožíval a kde působil? Čím inspirovat své následovníky? Čím může být příkladem dnešních mladých lidí?

Pokud bychom hledali světce, který by mohl být vzorem dnešním mladým lidem, svatý Jan z Boha bude mezi nejžhavějšími kandidáty. S čím válčí dnešní lidé, a s čím válčil i Jan z Boha? Je toho spoustu, určitě se mezi těmito bitvami objeví hledání sebe sama, nespokojenost se sebou samým, pátrání po zdravém kompromisu mezi dobrodružstvím a zodpovědným životem, mnohdy nenaplněná a marná honba za úspěchem a bohatstvím, podléhání všemožným svodům a podobně. Všechno to jsou věci, které bychom nečekali u tradičních světců. Ale právě díky nim mohl vyniknout ohromný dar, kterým byl zakladatel řádu milosrdných bratří sv. Jan z Boha obdarován. Do široka otevřené srdce a bezmezné úsilí o naplnění cílů, které si předsevzal.

Už jako malý chlapec Juan Ciudad (Jan Ciudad) projevil svoji schopnost bezhlavě se pustit do na první pohled šílených nápadů. V pouhých osmi letech se rozhodl odejít od rodiny a odešel z portugalského městečka Montemor-o-Novo, kde se narodil, do Španělska. Proč? Myslel si, že tam zbohatne a vrátí se s hromadou peněz. Už nikdy se mu ale nepodařilo vrátit, aby stihl své rodiče na živu. Po cestě zabloudil a nemohl si ani vzpomenout, jak se jmenovalo místo, ze kterého pocházel. Ale měl velké štěstí, když se ho dobrá rodina na jednom statku rozhodla přijmout do služby. Zde vyrostl, naučil se práci a dobrým vztahům mezi lidmi a v rodině, která ho po letech přijala za vlastního. Stále ale věděl, že sem nepatří, a když dospěl, rozhodl se jít dál.

V dalších letech vystřídal mnoho povolání. Byl pastevcem ovcí a koz, knihkupcem, anebo vojákem. Jako žoldnéř se dostal s armádou císaře Karla V. do Vídně, kde bojoval proti Turkům při jejich prvním obléhání. Zde poznal bolest, utrpení a zlobu, ale setkal se i s různými pokušeními spojenými s vyžoldovanými penězi, o které nakonec přišel, a dalšími.

Když se z bojů vrátil do Španělska, ocitl se zase na začátku. Nevěděl, odkud pochází, nevěděl, co má dělat. Jediné, co měl, byla hromada hrozných zážitků z války. Nemluvě o ztraceném snu o bohatství a úspěchu. V té době mu bylo už 37 let.

Štěstí zkusil za mořem v Africe, kde se podílel na stavbě španělských pevností, anebo na Gibraltaru, kde chtěl prorazit prodejem knih. Nikde však nenašel naplnění, natožpak úspěch. Rozhodl se zkusit Granadu. Toto město bylo pověstné velkými kontrasty. Na jednu stranu to bylo nesmírně bohaté město, stejně tak v něm bylo mnoho chudoby a společenské spodiny. Zde si otevřel malé knihkupectví a snažil se vrátit k normálnímu životu.

Ve svých 40 letech byl dobrodružným a nenaplněným životem už úplně vyčerpaný. Vše se změnilo, když se náhodou ocitl na kázání dnes již svatého Jana z Avily. Dnes už nevíme, čeho se kázání týkalo, podle svědectví se Jana ale charismatická slova tak dotkla, že padl na zem a v pláči volal: „Milosrdenství! Slitování!“ Jako pomatenec byl Juan Ciudad odveden z místa kázání do blízké královské nemocnice, kde definitivně padl do těžko pochopitelného labyrintu lidského utrpení. Jan z Avily na něj ale nezapomněl. V blázinci ho navštívil a poznal v něm zásah Boží ruky. Začal ho duchovně vést, až se v něm probudila skutečná láska k Bohu a především hluboká život naplňující touha po Boží lásce.

Snad protože sám se po propuštění z nemocnice stal bezdomovcem, začal si všímat toho, co běžní obyvatelé Grandy přehlíželi. Viděl chudé, špinavé a nemocné, kteří se váleli po ulicích. Ten pohled ho drásal tak, že se rozhodl obětovat svůj vlastní život a pohodlí pro pomoc právě těmto lidem. V roce 1539 založil útulek pro bezdomovce a chudé. Nebyl to ani tak útulek, jako spíše místo v podchodu jednoho z granadských domů, kde potřebné přijímal a staral se o ně.

Jeho úsilí si začalo všímat stále více lidí, kteří mu nosili jídlo a peníze. Vše rozdal lidem, o které se staral. A protože počet potřebných narůstal, brzy si musel pronajmout celý dům, kde přijímal potřebné a nemocné, a založil tak první špitál. Tento malý azylový dům byl však něco více než tehdejší existující špitály. Intuitivně zavedl v princip rozdělování nemocných podle charakteru a potřeb jejich onemocnění, dále poskytl každému nemocnému jeho vlastní lůžko a zavedl tak na tehdejší dobu zcela revoluční právo nemocných na soukromí. Staral se, aby jeho nemocní získali tu nejlepší možnou medicínskou péči. Přímo příkladné byly v jeho špitálu hygienické podmínky. Zvláštní péči věnoval duševně nemocným. Starost a péče o duši pacientů byla v jeho úsilí právě tak důležitá jako tělesné pohodlí jeho chráněnců. To všechno zavedl jen s Božím vedením a otevřeným srdcem, bez jakýchkoli zkušeností nebo vzdělání. Úplnou náhodou na zdi této první nemocnice byla a dodnes je u vstupu do kamene vytesaná rytina srdce a meče s nápisem El corazon manda – Srdce ať poroučí! Protože ale jeden dům brzy nestačil, místní arcibiskup mu poskytl další, aby mohl dále a efektivněji rozvíjet své poslání. Stal se skutečným průkopníkem moderní ošetřovatelské péče.

Jeho život takto pokračoval dál v okruhu chudých, nemocných lidí a těch, kteří žili na okraji světa v bídě a špíně. Mezi nimi také nalezl své první pomocníky. Ale byli to muži ze zcela jiných společenských poměrů, kteří se rozhodli Juana následovat v jeho úsilí. Byli to muži odvážných činů, šlechtici, kteří za sebou měli docela pohnutý život. Někteří se od Juana a jeho díla zpočátku zcela veřejně distancovali a opovrhovali jím, ale brzy pochopili, proč tento muž nosí přízvisko "z Boha". Ochránce práv chudých, ten, kdo neohroženě hájil nuzné a odstrkované, ten kdo byl vždy připraven podat pomocnou ruku. To byl Jan z Boha. S charakteristickým voláním: "Dělejte dobro a dělejte ho dobře!" procházel městem, sbíral almužny, dotýkal se lidských srdcí okoralých lhostejností a neláskou. Byl mužem, který dokázal budovat mosty lásky a důvěry a tím získal i mnoho podporovatelů a dobrodinců svého díla.

Pro nemocné byl ochoten doslova obětovat vlastní život. Jako zázrak komentovali očití svědci záchranu nemocných z hořící královské nemocnice v Granadě. Doslova po jednom je v náručí vynášel z budovy pohlcené plameny.

Jeho spontánní pomoc tonoucímu chlapci v ledově studené řece se mu ale stala osudnou. Po těžké nemoci z prochlazení v roce 1550 zemřel v domě svých dobrodinců. Blázen a žebrák z Granady známý po celém Španělsku byl triumfálně pohřben za účasti všech obyvatel Granady. Člověk, který většinu svého života trávil hledáním ztraceného snu a tápáním v povrchním světě, nakonec slávu získal tím, že ztratil sám sebe a obětoval se pro druhé. Těsně před smrtí měl možnost osobně hovořit s místním arcibiskupem. Do rukou mu vložil soupis svých dluhů se slovy: Nemám vám co odkázat, jen chudé a nemocné, kteří potřebují pomoc. Církev dluhy splatila a nechala se inspirovat jeho velkým srdcem a bezmeznou touhou po pomoci těm nejposlednějším z lidí. Jako Otci chudých a nemocných se mu dostalo v roce 1630 blahořečení a v roce 1690 i svatořečení.

Především ale inspiroval mnoho dalších lidí, kteří zanedlouho založili řád milosrdných bratří, kteří Jana z Boha dodnes ctí jako svůj vzor. Dnes v díle jeho odkazu působí přes 1100 milosrdných bratří a 70 tisíc spolupracovníků a dobrovolníků. Společně provozují bezmála 400 zařízení se zaměřením na oblast zdravotnictví a sociálních služeb ve více než 50 zemích světa všech kontinentů, kde se ročně dohromady ošetří na 20 milionů lidí.

vp