Milosrdní bratři - hospitálský řád sv. Jan z Boha

José Olallo Valdés
(* Havana 1820, + Camagüey 1889)

Rodilý Kubánec, služebník Boží José Olallo Valdés se narodil v Havaně 12. února 1820. Jako syn neznámých rodičů byl měsíc po narození svěřen do péče domova „Cuna sv. Josefa“ (v Havaně), kde byl 15. března 1820 pokřtěn. Již od útlého věku se projevoval jako vážný a zodpovědný hoch. Po výchově v domově sv. Josefa  vstoupil ve 13 – 14 letech do našeho řádu a přidružil se ke společenství svatého Filipa a Jakuba.  Po překonání různých úskalí dospívání  zůstal věrný svému mladému rozhodnutí a složil věčné sliby jako milosrdný bratr.

 V měsíci dubnu 1835 byl poslán do města Puerto Principe (dnes Camagüey). Pracoval v nemocnici svatého Jana z Boha a podle jeho vzoru, můžeme říci heroicky, zde celý svůj život obětoval službě nemocným a chudým.

 V roce 1845 se stal z pomocného ošetřovatele „starším ošetřovatelem“ a v roce 1856 pak představeným malého společenství Milosrdných bratří. Služba v nemocnici byla naplněna velkými oběťmi a překážkami, protože žil v době, kdy liberální španělské vlády vydávaly řadu proticírkevních zákonů s cílem zrušit činnost řeholních řádů a konfiskovat církevní majetek.

 Od roku 1876, kdy mu zemřel jeho poslední spolubratr, až  do své smrti v roce 1889 zůstává na Kubě jako jediný z řádu. I přes řadu překážek dál pracoval v nemocnici - pro jeho nesmírnou popularitu, se civilní autority bály zakázat jeho činnost.

Přišla desetiletá válka (1868-1878) ve které se na Kubě bojovalo za osvobození otroků a nezávislost na Španělsku. Tehdy se projevil jako odvážný ochránce hospitalizovaných. Vynikal zejména odvahou pro konání dobra všem - nejslabším, chudým, starým a sirotkům, bez ohledu na jejich původ či náboženské přesvědčení. Mnohdy při tom riskoval život - např. při ošetřování otroků, zraněných vojáků,  vězňů  nebo při obraně nemocnice. Sám se často přimlouval za prosté lidi z Camagüey u vojenských úřadů a nenechal se zastrašit ani hrozbami, ani zákazy.

Mezi lidmi  byl známý jako srdečný a „nekonečně dobrý“ člověk, často se o něm říkalo, že je „apoštolem lásky“.

 Svou pokoru projevil i v tom, jak vytrval, navzdory výzvám arcibiskupa, aby se stal knězem, ve svém povolání laického bratra. Zemřel 7. března 1889 a jeho smrt byla považována za smrt svatého. Pověst o jeho svatosti  se pak rychle rozšířila, hlavně mezi obyvateli města. Přímluvám tohoto ctihodného služebníka Božího se připisovaly mnohé milosti a trvalá pomoc.

Biskup camagüeské diecéze požádal generála našeho řádu, aby dal při příležitosti stého výročí, čili v roce 1989, podnět k zahájení řádného procesu a zaslal pak Kongregaci dokumentaci pro svatořečení.

Nemocnice "Na Františku"
Víte, že v Praze jsme měli nejstarší řádový špitál?

Traduje se, že do vzniku zdravotnických škol v 19. století, patřila dnešní Nemocnice Na Františku k ústavům s nejenom nejlepším ošetřovatelským personálem, ale přitahovala i renomované lékařské kapacity. Jen namátkou jmenujme profesory Plenčiče, Sebalda, Arnolda, Zeidlera, Helda (známý z Jiráskova F.L.Věka) a řadu dalších.

Nejenom osobnosti, ale i rozsah a úroveň odborné péče provozované v nemocnici zaujímají významné místo ve vývoji našeho zdravotnictví. Není bez zajímavosti, že již během 17. století došlo k určitému specifickému vymezení péče o nemocné – na mužské pacienty se zaměřila Nemocnice Na Františku, na ženské pak nemocnice alžbětinek Na Slupi.

V té době dochází k významnému kroku ve výuce medicíny – konají se praktická cvičení u lůžka nemocného. Profesoři lékařské fakulty dochází se svými studenty za pacienty do nemocnice Na Františku. Zde též provedl profesor Zeidler v roce 1685 první demonstrační pitvu. Klinická výuka studentů probíhala v nemocnici pod vedením prof. Plenčiče , prof. Sebalda a prof. Arnolda. Byla zde založena 1. klinika pro duševně choré a 1. chirurgická klinika. I po otevření všeobecné nemocnice v prosinci 1790 si u milosrdných udržovali vysokou odbornost a oblíbenost. Dne 7.2. 1847 zde provedl chirurg Celestýn Opitz první zákrok v celkové éterové narkóze v našich zemích.